Určitě jste už na tohle téma něco četli nebo se jím sami zabývali. Sám jsem nad tím nikdy
nepřemýšlel - netýkalo se mě to. Ale tyhle prázdniny přišli události, co mě donutili nad tím alespoň trošku přemýšlet. No a nakonec jsem se rozhodl udělat článek na tohle téma.

Závody, druhé místo, touha po prvním, neznalost trati, malá chybička, pád, křup, otočené
řidítka, honem spravit a jedem.

Nevadí jsem na konci závodního pole, ale to sjedu!

Po dalším kole o pár lidí dopředu cítím menší bolest v levé ruce. Zkouším to překonat, nakonec slézám a končím.

Po pádu jsem si vůbec žádnou bolest nepřipouštěl. Potom to přišlo, natekla mi dlaň a já věděl, že je něco špatně.

Nicméně návštěva doktora nic nepotvrdila - pouze pohmožděnina.

Tréninky probíhají jak mají.

Ruka pořád bolí.

Nasleduje kontrola - samozřejmě jen pohmožděnina. “Pohmožděnina prostě bolí...”

Odjezd na soustředění - tejpování, zavazování, ale i tak tréninky bolí.

Návrat domů.
Bolí.

MČR Pec pod Sněžkou - ruka stále bolí, štafety - poslední, Au, sobota trénink, Au, neděle
závod 18. místo, po dojezdu skoro nemožné sundat rukavičku, jak je ruka nateklá a bolí, Au

Návrat domů.

Koupání v lomu - Au.

Dovolenka Slovinsko, ruka bolí.

Návrat domů.

Návštěva doktora - přesně po měsíci zranění. Diagnóza najednou zní jinak - naštípnutá kůstka v dlani. ŠOK. Ruka do ortézy. Za týden kontrola.

Týden konečně bez bolesti.

Kontrolní snímek CT. Ajej, najednou zlomenina! - ruka do sádry.

Celé zranění se táhlo přes prázdniny. Když si teď zpětně uvědomuji, že jsem odjel nejtěžší závod sezóny se zlomenou rukou jde mi mráz po zádech.

Je to vůbec možný? Ignorovat bolest a jít za hranici možností? Rozhodně ano. Stačí abys
tělu nalhával, že je naprosto vše v pořádku - vždyť je to jen pohmožděnina.

Jedním slovem.

Šílený.